Pohádka erbenovská

Tohle je pohádka erbenovská, bez dobrého konce.
„Kdo jsou J. & K.?“ ptá se dítě pokrokových rodičů.
„To jsou princové, co se měli moc rádi,“ odpovídají pokrokoví rodiče. „Tak rádi, že se dokonce vzali.“ Nepřipouští, že si dětská mysl chce představovat princeznu prostě jen kvůli nadýchaným šatům. Ne, zlatíčko, takhle je to lepší, protože nepřející lidé potřebují vidět, že láska vzkvétá i jim navzdory, že jsme v nové době, kde už duha neznačí Noemu konec pohromy. Dítě nerozumí, ale pokrokoví rodiče se chvějí štěstím. Princové J. & K., vzorně oddáni (registrováni), v dobrém a ve zlém (dokud je chtíč nerozdělí), radost pohledět.

Už nejsem princem, manželem, už mě ani pokrokoví rodiče nedávají za vzor; nevěra mě o postavení připravila, a tak ze mě zase zbyl prostě jen teplouš, navíc teplouš penetrovaný, tedy ten špatný, ten, který nesmí darovat krev, ten, na kterého se logicky díváme skrz prsty, protože ten druhý, ten penetrující, si alespoň zachoval přirozenou, obdivovanou sexuální roli muže-dobyvatele (ale dobytek je i tak, míní lid).
Nedá se nic dělat, mé libůstky mi od huby neutrhnete, a proto opouštím toto mýtické místo, tento piedestal uplácaný z mrvy, bylo mi s vámi blaze; neohlédnu se, ale na špičky bot se také nedívám.