Přátelé, prchám

Večer se sedělo v koupelně a pilo.
Jak dávno to bylo, co zapadlo Slunce, jak dávno to bylo, co vyšel měsíc.
Rutina, nespavost naučená drobným putováním spící myslí, oči zírající do světla aby neviděli tváře opilců, ze kterých se jim chtělo zvracet. Ale pláč pod vlivem byl slaboch, neukázal se snad nikdy.

Dali mi do kafe pepř, pomyslím si.
Bude to takhle navždy? Dospěla jsem snad do toho věčného života zábavy bez internetu? Nebo se tam nekoukáme už jen ze strachu či nudy?
Nic mi neslibovali, smáli se hloupému vtipu, protočení očí nebo mouše u stropu.
Spláchli ji sprchovou hadicí.