Svár

Voda byla v poušti vzácností. Ale po čtyřiceti letech už člověk ví, kde hledat.
O to horší, když přijdete do místa, kde by být měla... a najdete jen vyschlý pramen.
V tu chvíli začnou na povrch prosakovat čůrky výčitek, pramínky pochybností, potůčky nedověry. Všechny vyrývají svá koryta do vrásek sluncem sežehlých tváří, jako vodopády padají z rozpraskaných rtů a spojují se v hučící řeku, valící se do uší.
Když pak ještě z jeho vlastní mysli steče do toho příboje únava dlouho nesené odpovědnosti, prolomí tahle povodeň hráz sebeovládání.
Tu bouři utiší chladná voda tryskající ze skály, i sprcha Hospodinova napomenutí.