Hádka

Hádka vrcholí.
Křik a pláč se mísí se psím štěkotem.
Výčitka stíhá výčitku. Staré křivdy přebíjí ještě starší, domnělé i ty skutečné. Dojde také na silná slova. Jen nádobí nelítá. Střepy jsou nebezpečné. A pak padne TA věta. Bytem se rozlehne ticho.
„To myslíš vážně?“ nevěří.
"Jo!"
„Jak chceš, já tě varovala.“
Pokrčí rameny a odejde z místnosti. Druhý den, po návratu z práce, najde na chodbě před dveřmi od bytu stát dva kufry. Po chvíli marného snažení mu dojde, že klíč do zámku nepasuje. Pochopí, že slova „buď půjdu já, nebo ten čokl“ byla v tomto vztahu jeho poslední.