Nechval dne před večerem

Kočí na kozlíku pánova kočáru skoro podřimuje. Slyšel o těch lapcích, ale proto s sebou přece mají ozbrojenou en guarde. Beztak jsou ti raubíři jen banda pitomců, a kdoví, kolik jich ve skutečnosti je.
Z nedalekého keře něco hvízdne. Kočí padá, koně se plaší. Vzápětí ožívá celá rokle, i les kolem ní. Raněnému se tmí před očima. Jako kdyby na něj pochodovaly přízraky. Ostnaté paže ostružinových keřů třímají dýky, drápkaté pracičky divokých dřínů trhají maso a kůži z těla. Kořány, rudé květy, velké jako talíře…
Křoví kolem cesty se zbarvuje krví. Bobule a listy splynou v jedno.
Jako západ slunce.