Optikou Jana Ámose

V koši na smetí vzkaz nebyl. Nebyl ani mezi papíry na stole. Alex, naštvaná na nejvyšší míru, překotně prohrabovala batůžek. Nestrčila ho tam? Nestrčila. Napřímila se a zamyslela. Co naposled dělala, když držela ten proklatý papír v ruce? Nebyla schopná si vzpomenout.
Jan Ámos ji tiše pozoroval. Bylo mu jí líto, ale jak jí má pomoci? Zasklená rytina zachytila poslední sluneční paprsek a nasměrovala ho do temného koutu za křeslem. Víc už pro ni udělat nemůže.
“Tady je,” zajásala Alex. Na zmuchlaný list papíru svítil odražený proužek slunečního světla. “Díky, Jene Ámosi! Tak já za ním teda vyrazím., když myslíš!”