Samota

Dazai koukal do prázdna a nechal své myšlenky volně plynout. Jako vždy, když je nehlídal, se toulaly tam, kde to znaly nejlépe.
Jeho tělo se třáslo, ale on nic necítil. Jen hroznou prázdnotu. Tak hlubokou, že kdyby do ní skočil, nikdy by nedopadl na dno. Cítil se tak sám, že by nejraději zemřel.
A proč vlastně ne?
Někde se ozval šramot, Dazai ho ignoroval. Rozhodně se nehodlal pohnout jen aby vstal a šel zkontrolovat, co to bylo. Leda tak pro nůž nebo pistoli, to snad.
Něco se dotklo jeho obličeje, zaostřil na to stvořeníčko. Malá myška.
Nakonec není tak sám.