Ve stínu

Bohoslužby neměl rád. Všemu dobře rozuměl, dokázal se vžít do příběhů, ale spojení s Nejvyšším chodil do kostela hledat ve chvílích, kdy nemusel vnímat stovku spoluměšťanů kolem sebe, poslouchat jejich dech, šepot, pohyb.
Sedával pod arkádou západní stěny, ze zvyku z dětství na zem, se zkříženýma nohama nechal myšlenky ubíhat vzhůru, nebo kamkoliv chtěly.
Náhodou tak spolu se zbožnými babkami poprvé zažil chvíli, kdy těžká klenba vrátila tóny živé a bohaté světské písně, tančící slova o rytíři a dámě, která zde nezněla o nic hůře, než zbožný zpěv shromáždění.
Trvalo ještě několik týdnů, než zjistil, čí hlas rozezněl jeho srdce.