Lesk a bída kurtizán

Dívám se na to opuštěné dítě a tělem se mi rozlévá lítost.
Sedí tiše na zemi, plavé vlasy jí splývají do obličeje a v obrovských očích se zračí spalující strach ze smrti.
Přesto se v jejím pohledu objeví i jakási vzpurná hrdost, když ho zvedne a namíří ven ze zamřížovaného okna.
„Ničeho nelituji,“ zašeptá.
Nedokáži ji obdivovat, ale ani odsuzovat. Tak snadno jsem mohla být na jejím místě. Chybělo jen málo…
Avšak já vždy byla ta chytřejší. Stále jsem.
„Sbohem.“ Odejdu. Neboť dobře vím, že osud nás – kurtizán, je stejně proměnlivý jako plamen. Chvíli záříme… a pak vyhasneme.
Již napořád.