Otec

Tak už tam zase někdo sedí. Chodí jich sem teď tolik. A někteří z nich každý den. Pravda, jejich hříchy nejsou smrtelné, ale oni jsou z nich pokaždé tak upřímně nešťastní…
„Zhřešil jsem, otče.“
„Ublížila jsem, otče.“
„Bojím, se, otče. Nic mě nenapadá, dneska to nedokážu.“
Trvalo to pokaždé jen několik týdnů. Pak byl celý rok klid, a kostel osiřel. V tu dobu si bolestně uvědomoval, jak moc mu to všechno chybí…
Vešel do zpovědnice a odsunul okénko.
...
Nakonec padla nevyhnutelná otázka: „Jaké mi dáte rozhřešení, otče?“
„Čtyřicetkrát Zdrávas,“ snažil se udržet vážnou tvář. „Takové věci se nedělají, ani květinám.“