Morfium málo

Jeden čas jsem žil v britském drogovém doupěti. Netuším, jaký měli matroš, ale potlačil všechny moje choutky a nahradil je nutkavými halucinacemi o trolech a létání.
Představoval jsem se pod různými jmény, ale oni mi zatvrzele říkali Cede. Fajn časy, dokud mě jeden prcek nešťouchnul větví do oka.
Návrat domů a do reality byl tvrdý jako svaly na mém břiše.
Nasadil jsem morfium a imidž. To mi prospělo.
Pak přišlo jídlo. Sice hodně vzdychalo, olizovalo si rty a mávalo vlasy, ale jídlo. Sakra jídlo. Když mluvila, znělo to jako „Sněz mě. Snězměéé snězmě sněz, ham?“
Že já ji radši nesežral.