Uvidíš

Začátky jsou vždycky těžký, hezký, vzrušující. Vezeš se na dobrý vlně adrenalinu, která jako by nikdy neměla změnit svojí křivku. Pak přijde rutina. Každodennost je slovo pro pomalý umírání. Ale když se blíží konec, držíš se toho poháru zuby nehty, i kdyby byl už dávno vypitej do dna. Život je jako čokoláda, hořkej, sladkej, někdy se ho přežereš a je ti na nic, ale ve většině případů ti jeden prostě nestačí. Nic nekončí jen tak do prázdna. Za každou poslední stránkou zatím byla nějaká první. Poslední slovo musí vyklidit cestu pro dalších sto slov. A nebo ne? Uvidíš. Devadesátdevět. Sto.