Květina a beránek

„Myslím, že je čas snídat,“ řekla květina. „byl bys tak hodný a postaral se o mě…“
A malý princ, ještě trochu rozespalý, šel pro konev s vodou. Nejprve odlil trochu beránkovi do misky a potom obsloužil květinu.
„Ó, ta voda je příliš studená!“ zvolala květina. „Nesnáším ledovou vodu! Mohla bych se nachladit.“
S touhle květinou je opravdu potíž, pomyslel si malý princ. Ale šel a ohřál květině vodu na jedné z nevyhaslých sopek, protože nechtěl, aby jejich vztahy ochladly. Pochopil, že se květina bojí, aby ji nepřestal mít rád, když má teď také beránka. Její malicherná slova měla v něm vyvolat něžnost. Květiny jsou někdy zlé, když chtějí být ujištěny o vaší lásce.
A tak malý princ zalil květinu vodou, která už nebyla ledová a květina svou vůní naplnila celou planetu. Ovšem, pomyslel si malý princ, nesmím poslouchat, co říká, musím si všímat, co dělá.
Malý princ se rozesmál a zabořil tvář beránkovi do kožíšku. Beránci jsou moudří. Vědí, že i tak malý človíček, jako je malý princ, má srdce dost velké na to, aby se do něj vešli květina i beránek. I liška. I velký člověk z pouště, který si dokázal vzpomenout na to, jaké to je být dítětem.