Pohled zpátky

Zpočátku je hnal před sebou, obě dcery, které i v běhu hořekovaly nad svými manželi, a vzlykající ženu.
Za nimi hořela města. Hučení ohně, bortící se domy, lomoz Hospodinova běsnícího hněvu. Ale maličké město, vyškemrané útočiště, už bylo na dohled. Uviděl první stavení a v prudce tlukoucím srdci vzklíčila nesmělá naděje.
Zachrání se. Všichni.
Pak žena zůstala za ním. Chtěl ji varovat, chtěl vykřiknout.
Nedívej se tam!
Teď ne!
Jenomže bylo pozdě. Uslyšel tichý výkřik, jako pípnutí vyděšeného ptáčka, a potom už nic.
Neohlédl se za ní. Běžel dál.
Jen oči ho pálily, jako by je najednou měl plné soli.