Chodkyně

Poslední dobou noc vítala jako svojí chvíli svobody a samoty. S příchodem tmy se denní „musím“ měnilo na všechna ta noční „chci“. Město pomalu utichalo, ztrácelo svůj denní frenetický rytmus a získávalo ten noční, anarchii propojující ticho a hlahol. Někdy jí stačilo sedět u okna, ale častěji vycházela do ulic, předala vládu svým nohám a konečně měla šanci slyšet svoje myšlenky. Tam ve tmě se všechny hrany stávaly oblejšími, barvy tlumenějšími a slova získávala na významu. Spánek jí musel přepadnout ze zálohy, jinak by vůbec nespala. Kdyby jen tušila, jak dlouhá tma se blížila, byla by za dny mnohem vděčnější...