Co je psáno, to je dáno

Hermiona seděla u krbu a četla. Evžen Oněgin. Ta kniha ji uchvátila. Cítila se podobna Tatiáně. Hltala každé slovo a soucítila s hrdinkou. Její city byly zrovna tak ryzí... Ale v jednom se lišila. Ona nemohla jen tak napsat, co cítí. Tedy psala to do deníku, ale ne jemu. Jejich věkový rozdíl byl větší než Evženův a Tatiány, jejich životy tak různé... A snad právě proto ji o to více vylekalo a vytrhnulo z myšlenek zaklepání sovy na okno. Když rozbalila později dopis, údivem zadržela dech: "Hermiono, nechala jste u mne ve třídě svůj deník. Přijďte. Chci vás vidět. SS"