Hon osudu

Byla na stopě.
Nehledala ji, stála na ní.
Stála na ní, a rozhlížela se okolo, očima hledajíc mladíka, kterému stopa patřila. Musel být blízko, stopa byla čerstvá. A to, že je to muž, usoudila podle vzhledu oné stopy (kterou momentálně zakrývala nohama, a tvořila přes ni svoje vlastní stopy), a taky podle vzhledu totožných stop, na které narazila předtím.
Pak ho spatřila. Pravděpodobně. Ale v šeru mezi stíny za stromem to byla jediná člověka připomínající postava, kterou za celou dobu v lese viděla.
Vyběhla a skočila po něm.
Hnědá kůže, černé vlasy, zelené oči.
"Tak ty jsi má spřízněná duše."