Kohút ešte nezakikiríkal, no vstávať mi načim. Nad dedinou uslyším hlas fujary, ten srdce rozjarí – keď tu, odrazu, pieseň teskná, zvlhne oko a srdco puknúť ide. Úsvit sa zorí, rudý jak tá krv preliata statočná. Och, stonajú stráne, že tam, v Mikuláši najsvatejšom, Jánošíka Juraja, čo zbojcu a cisárstva odporníka rázu najhnusnejšieho, večerom včerajším na hák povesili.
Vydýchol naposledy na šibenici ten, čo krivdu napraviť najväčšmi túžil, čo jarmo na plecia svoje prijať odmietol.
Kostolné zvony Jurkovi do hrobu nezazvonia, nuž aspoň tá fujara umieráčik hrá, devy cestou na panské hlavy klonia a nariekajú.
Takto dokonáva porobeného národa slovenského nádej.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Nádherně napsané a
Rya
Nádherně napsané a srdcervoucí.
Ďakujem. Potešilo ma, že aj
BC_Brynn
Ďakujem. Potešilo ma, že aj tú írečitú slovenčinu vie niekto čítať :-))
Právě ta tomu dodává to
Martian
Právě ta tomu dodává to osobité kouzlo…
Krásné. Tedy krásně napsané.
Tora
Krásné. Tedy krásně napsané. Jinak smutný příběh.
Vďaka.
BC_Brynn
Vďaka.
Smutně krásné.
Esclarte
Smutně krásné.
Ďakujem.
BC_Brynn
Ďakujem.