Květina a hlína

Sotva pohnul hlavou, ruce ztuhlé.
Neuhlazen, neoholen a hladový. Na holeních modřiny.
Hodinu přehazoval uhlí.
Nepřikvačila, na kavalci s kávičkou.
"Ty jsi skvělá!"
"Co ti zase nevyhovuje?"
Hlavně že rovnoprávnost!
Utkvěla pohledem na nehtech.
"Hele, nebuď hloupý! Nejsi žádná květinka, to já!"
A já?
Slyšela nevyslovené.
"Ty jsi hlína."
"Jasně," nahlas.
"Mé slzy tě kropí, můj smích kypří! Má krása je tvou úrodou, já jsem tvá akvizice."
Nechápal. Odkud to vzala?
"Chtěl bys, abych nakvašená?" přerušila hluk akvária.
Nechtěl. Není kráva a on holobrádek v kvádru. Oba vědí.
Čím více rozkvete, tím k němu ohleduplnější.
Pohladil okvětní lístky.
"Nekvaltuj," hlesla.