Hluk, co slyšel už po cestě po schodech, se s jeho příchodem do třídy nezmenší ani o decibel. V první chvíli zvažuje praštit o lavici kytarou, co leží na katedře; pak si všimne bílého prášku vevnitř jeho milovaného nástroje a chuť praštit kytarou se změní v chuť praštit něčí hlavou. Ideálně opakovaně.
Ale to nemůže.
Nemůže ty děcka ani pořádně profackovat nebo nakopat do zadnice.
Nemůže vlastně nic.
Tak po nich aspoň hodí klíči, protože ty se nerozbijí a nerozbijí ani ničí hlavu.
Když to však poslouží jenom k dalším výbuchům smíchu, zoufale si povzdechne a ztěžka dosedne na židli.
V podstatě ani nevím, co tím chci říct. Že mají učitelé "svázané ruce" a nemůžou v podstatě nic je pravda, ale na druhou stranu... geez, vždyť já před pár lety přesně v takovéto třídě byla! (Teda ne že bysme byli nějaké strašné potvory, ale ta křída byla v kytaře každou chvíli a myslím si, že co se týče hluku a ignorace učitelů, to mohl náš hudebkář vidět přesně takhle, i když to není tak úplně pravda.)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Cítím s ním :-(
Rya
Cítím s ním :-(
Těžký to osud. Změna chuti
Esclarte
Těžký to osud. Změna chuti praštit s kytarou o lavici na chuť praštit kytarou do něčí hlavy mě pobavila.
Holt puberťáci, no. Co se dá
Tenny
Holt puberťáci, no. Co se dá dělat...