Okno

Oko-do duše okno, říká se,
však v jeho tváři těžko hledá se
byť jen stopa po kráse.
Tam naleznete pouhou tmu.
Hluboké propasti temné
uvězní drobnou hnědovlásku,
"Ta navždy patří už jen mně,"
vlastnictví zaměnil za lásku.
Denně z oken jeho pracovny vyhlíží,
sebe v zrcadle prohlíží,
sleduje tiše změnu svou:
"Do temnoty šla jsem za Tebou,
a odvděčil ses mi snad něčím?
Proč neobjímáš mne,
když brečím?"
Dívá se na ni pohrdavě,
co ona o světě ví?
Kdyby někdo chtěl, tak hravě,
ji mávnutím hůlky odklidí.
Ona netuší, že pouze strach o ni,
skrývá za vlastních citů retuší.
Vím, je to "takový nějaký divný", nebo alespoň mně to tak připadá...ale nic lepšího se mi nepodařilo vymyslet.