Na místě protočit své tělo, aby všechno v jediné se slilo.
Stát v ledovém větru, dokud tváře neshoří teplem krve. Dokud ve mně netepá život a nade mnou je čisté nebe.
Hádat se, křičet na všechny kolem tebe. O slovu, o trýzni, dokud nezpochybním sebe.
Lehnout k spánku, kámen na rty. Ať kočky kolem bloudí, než se mé tělo zhroutí.
Stromy-
Do plic mi vnikl dým ze zhaslé svíčky. Víčky překvapeně mrkám a pohledem hledám, kdo zhasl svíc.
"A pro co všechno?" Pro krásné nic.
"Nevzchopíš se - nikdy víc."
Času mám však stále dost, pro nic, a i pro radost.
Nemohla jsem se rozhodnout, které zveřejnit. Tak nakonec to, které, i přes prvotní naprostou nespokojenost, se prokázalo docela přijatelným. Pořád mi z něj vyskakují v hlavě ty stejné pocity jako při psaní, což by se dalo pokládat za pádný důvod.
Přeji vám krásný zbytek roku, snad se uvidíme na pikniku.
(Stále jsem všechno nepřečetla, čtu a budu číst. Ale pokud to nestihnu do konce měsíce, hodím sem jen prozatimní seznam oblíbených.)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Tak mi to nedá...
Faob
Vlastně docela zneklidňující text. Co ho drží pohromadě? Rýmy? Název? Motiv konce, spočinutí? Nebo trochu da-da (vyšinuté "svíc"?)? Ale, kolem a kolem, drápky se zachycuje, čtu podruhé, potřetí. Tak.
Díky za reakci. :)
Layla TB
Díky za reakci. :)
Rozhodně se nepovažuju za básníka, natož tohle za poezii, takže ti nemůžu vlastně ani odpovědět. Když to vzniklo, bylo to bjb (zapomněla jsem připsat původní poznámku). Nějak jsem nemohla vybrat, co do výběru, protože mi nic nepřišlo dobré, ale k tomuhle se mi oči vracely. Tak když už něco vynést na povrch, tak ať to je trochu netradiční.
Takže naprosto chápu tvou reakci a jsem ráda, že se s tím někdo ozval :D