Pokolikáté?

„Sednout!“ Rozkaz zní jako prásknutí bičem. V místnosti je jen jedna židle, asi metr od stolu vyšetřovatele. Sedám si.
„Tak mluv! Kam jsi schoval ty zbraně?“
„Jaké zbraně? Žádné nemám.“
„Lžeš, hajzle!“
Maličko se zavrtím a stará židle smutně zavrzá. Jako kdyby mi chtěla něco říct. Kolik vyslýchaných na ní už sedělo?
„Tak mluv!“
„Nic nevím.“
Znovu se zavrtím a židle tiše vrže: „Odvahu, hochu.“ Jo, tu budu potřebovat.
„Mluv!“
„Nemám vám co říct!“ trvám na svém.
Rána mě srazí na zem. Kopance, řev. Řežou mě přes záda a přes hlavu obuškem.
Koutkem oka vidím nohy židle. Smutné, unavené židle.