Poslední židle

Omluvou mi budiž to, že v mojí hlavě to fakt dojemný bylo.
Všechno v místnosti bylo rozbité napadrť. Zůstala jen jediná židle a na té seděl. Zhroucený a malý. On nikdy nebyl malý! Klouby na rukou mu pokrývala krev.
Její tělo už dávno odnesli. Svíral ji v náručí do poslední chvíle. Pak se vzdal. On, který se nikdy nevzdával.
Přistoupil k němu. Nevěděl, co říct.
„Nezbylo nic. Všechno zemřelo s ní,“ zašeptal Sandokan.
Nebylo, co říct. Yanez mu pouze stisknul ruku. Nedokázal si představit míru Sandokanovy bolesti. Ale chtěl ji cítit místo něj. Vlastní bezmoc ho dusila a svírala mu hrdlo. „Bratříčku,“ Sandokan zvedl smutkem podlité oči. „Jen ty jsi mi zbyl.“