Sandokan

Letos existuje drabble, které považuji za nejlepší, drabble, které mi leželo v hlavě už přes půl roku a taky pár dalších, co mám vážně ráda. Legrace je, že loni bych naprosto přesně věděla, které sem dát.
Ale nakonec jsem vybrala to, ke kterému mám nejsilnější vztah. I když vlastně vůbec nemá pointu a je to jen taková náladovka.
Vlasy mu cuchal vítr foukající z druhé strany světa. Moře se na obzoru stýkalo s oblohou. Slunce pálilo a kolem voněla sůl. Loď tančila po vlnách a on se křečovitě držel zábradlí, aby se mohl dívat do dálky. Dokud ho nezačaly bolet oči a ještě dlouho potom.
Už pluli. Napřed okolo Afriky a pak ještě dál Indickým oceánem až k zemím s podivnými cizími názvy. Cejlon, Amman, Sumatra, Borneo. A nakonec do přístavu Malaka. Jen ta myšlenka opíjela víc než víno. Nastavil tvář slunci a zavřel oči. Yanez de Gomera vyplouval z Portugalska až na konec světa. Nedokázal se neusmívat.

Omluvou mi budiž to, že v mojí hlavě to fakt dojemný bylo.
Všechno v místnosti bylo rozbité napadrť. Zůstala jen jediná židle a na té seděl. Zhroucený a malý. On nikdy nebyl malý! Klouby na rukou mu pokrývala krev.
Její tělo už dávno odnesli. Svíral ji v náručí do poslední chvíle. Pak se vzdal. On, který se nikdy nevzdával.
Přistoupil k němu. Nevěděl, co říct.
„Nezbylo nic. Všechno zemřelo s ní,“ zašeptal Sandokan.
Nebylo, co říct. Yanez mu pouze stisknul ruku. Nedokázal si představit míru Sandokanovy bolesti. Ale chtěl ji cítit místo něj. Vlastní bezmoc ho dusila a svírala mu hrdlo. „Bratříčku,“ Sandokan zvedl smutkem podlité oči. „Jen ty jsi mi zbyl.“

Poznámka: Technicky vzato pokračování Začátku a Rodinné podobenky. Až na to, že v mezidobí se stala velká spousta věcí (a já ke své hrůza zjistila, kde je Gomera).
Stáli tu nastoupení všichni do posledního muže. I ti, které zranil při svém pokusu o útěk. Sandokan je přelétl pohledem stejně vřelým jako plamenným a založil si ruce v bok.
„Tygříci,“ začal, „tomuto muži jsme všichni dlužni život. Zachoval se čestně a odvážně. Odvezeme ho kamkoli jen bude chtít a už nikdy nebude naším nepřítelem.“
Yanez se zadíval na jasně modré moře spalované palčivým sluncem a na okamžik se mu zastesklo po vlídném stínu na dvoře rodného domu v Tomaru, po kvetoucích stromech, po známé kadenci rodného jazyka…
„Ale pokud si to bude přát, může se stát jedním z nás.“

A/N: Kašlu na umění, píšu Sandokana!
Uprostřed noci ho vzbudily rány a dupot. Vzápětí se ozval krátký a ostrý výkřik. Bolest beze slov. V mžiku byl na nohou.
Paluba byla kluzká krví. Yanez si zachoval chladnokrevnost do poslední chvíle. I když uklouzl a věděl, že další ráně neunikne. I když se jeho oči setkaly s pohledem kapitána malajských pirátů. I když se před ním zalesklo ostří. I když se mu zabodlo do hrudi.
Překvapeně zamrkal, až když se špička protivníkova meče se zabodla do matčiny podobenky, kterou nosil v medalionku na krku.
„Toho nechat na živu,“ vyštěkl kapitán. „Chci vědět, který z ďáblů mu nosí štěstí.“

Vlasy mu cuchal vítr foukající z druhé strany světa. Moře se na obzoru stýkalo s oblohou. Slunce pálilo a kolem voněla sůl. Loď tančila po vlnách a on se křečovitě držel zábradlí, aby se mohl dívat do dálky. Dokud ho nezačaly bolet oči a ještě dlouho potom.
Už pluli. Napřed okolo Afriky a pak ještě dál Indickým oceánem až k zemím s podivnými cizími názvy. Cejlon, Amman, Sumatra, Borneo. A nakonec do přístavu Malaka. Jen ta myšlenka opíjela víc než víno. Nastavil tvář slunci a zavřel oči. Yanez de Gomera vyplouval z Portugalska až na konec světa. Nedokázal se neusmívat.