Stíny tušení

Nejdřív přišel ten sen. Dva ptáci, dlouhé krky esovitě zahnuté, čelem k sobě, dotýkají se špičkami zobáků a tak tvoří bránu.
Pak Ayre našel to nádvoří. Nikam neprůchozí a prakticky zapomenuté. Nevedly na ně žádné dveře, žádné schody, nevznášel se nad ním jediný ochoz. Obracelo se sem jen pár oken úzkých jako střílny, se starými, zpola osleplými zvlněnými skly v olověných rámečcích. Krom toho tu bylo ještě bludiště přípor a fiál. A stíny.
Pohybovaly se. Jako by žily vlastním přízračným, nekonečně pomalým životem.
Potom Ayre položil první kámen.
Budoucí Mandala slepě, tápavě natáhla ruce ke svým sestrám.
A ony odpověděly.