Věnováno Adamovi. Tu židli tam máš pořád.
Nebyli na to zvyklí.
Nemluvili.
Nebylo co říct. Věděli o existenci pekla, nebe, nesmrtelné duše, ale tohle bylo pro ty zrozené ne ty stvořené.
Seděli. Zranění na těle i na mysli. Modlili se, aby jejich přátelé došli klidu. Aby nezmizeli.
Cítili prázdno ve svých neexistujících duších a bolest, bolest ve svých netlukoucích srdcích.
Když zavřeli oči, viděli je smát se, žít… a pak se rozpadnout v prach.
Poprvé ve svých neživotech nemohli nic dělat.
Seděli a přemýšleli.
Mysleli na ně.
Vzpomínali.
A pak odešli.
Zůstaly po nich jen dvě židle.
Dvě židle pro ty co tu měli být, a nejsou.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit