Kapka za kapkou

Jsem kapka. Padám spolu s mými sestřičkami z mračné oblohy. Okolo mne proudí vzduch a já prším.
Zem mne přivítá vůní a měkkostí hlíny. Propadám se stále níž, než mne uchvátí bratříček pramínek. Spolu plujeme dál a mohutníme, až se dostaneme na světlo, poskakujeme přes kameny a přidávají se k nám další a další, tečeme mohutným proudem a konečně se z nás stává král vody, velký oceán.
Ale už cítím, jak strýček slunce si mne volá k sobě, pomalu mizím, celé mé tělo je průsvitné a nic neváží, stoupám vzhůru do rodného mraku.
A znovu padám dolů...
Ale proč vlastně?