Šťastný živote

fandom: však poznáte.
varování: kdyby tam někdo náhodou zahlédl slash, tak ho zakousnu. tady totiž ne.
poznámka: maličko patosu. ale já musela. na Shakespearovy narozeniny jsem prostě nic nevážného napsat nedokázala. ač se ho to vůbec netýká. kromě toho citátu.
věnování: jemu. děkuju.
V pokoji vládlo příšeří.
Měsíc ještě nebyl v úplňku. Třpytil se ale jasněji, než kdy jindy, skoro jako kdyby vzdával poctu umírajícímu.
Souhvězdí tančila po obloze. Zářivá loď pomalu odplouvala do dáli.
Na velké dubové posteli ležel chorý muž.
Jeho syn seděl vedle něj a držel ho za ruku.
„Mohu pro tebe ještě něco udělat, otče?“ vydechl.
Chvěl se.
„Nech mne přemýšlet,“ usmál se stařec.
Ticho.
Největší strom v zahradě, postříbřený měsíčními odlesky, se tiše rozšuměl. Listy promlouvaly ke svému stvořiteli.
Sojka hlasitě vzkřikla a upustila pírko.
„Podej mi knihu,“ vyzval klidným hlasem otec syna.
„Kterou by sis přál?“
Žádná odpověď.
Mladý muž vstal, vydal se ke knihovně a vytáhl odtamtud žádanou publikaci. Věděl.
„Pohádka, otče?“ řekl v slzách, když mu ji pokládal na prsa.
„Starý člověk je podruhé dítětem,“ připomněl mu s úsměvem. Hlas mu zeslábl.
Nahmatal spis, poloslepýma očima se zadíval na zelenozlatý přebal a vzpomněl si na hrajícího si bílého pejska.
„Christophere?“ zašeptal.
„Ano, otče?“ sklonil se nad ním syn.
„Každý příběh musí mít svůj konec. Na to nezapomeň.“
„Nezapomenu,“ slíbil tiše.
Svraštělá ruka, ozdobená prstenem s modrým kamenem, bezvládně sklesla.
Strom v zahradě pohasl.
John Ronald Reuel Tolkien se vydal na svou poslední cestu ke hvězdám.