DMD Bonus č. 7 pro 23.4.2010. Téma: Starý člověk je podruhé dítětem

Fandom: originální
Poznámka: omlouvám se za pozdní vložení, kdyžtak se obejdu bez bodíku...
Už několik let nenosím boty na zavazování. Nesehnu se k nim. Když jdu ven, potřebuju dlouhou lžíci a hůl.
Neumím si ještě zavazovat tkaničky, ale už poznám, když mi je máma zaváže špatně. Rozvážou se nejpozději na schodech. Jenže máma na to přes slzy špatně vidí.
Jdu pomalu ulicí, ve které bydlím celý život. Kdysi jsem tudy uháněla jako vítr a táhla ho za sebou do školky. Teď přemýšlím, jestli mu zavolat, když se čtrnáct dní neozval. Já nesnáším ta slova: "Co zas, mami?"
Už jsem ho dva týdny neviděla. Stýská se mi po něm, ale mámy se na něj ptát nebudu. Zas by to dopadlo špatně. Teď mi na ulici drtí ruku, jako by mě nikdy nechtěla pustit.
Mám tušení, že to možná není jen tak. Poslední dobou jim to moc neklapalo, ale doufala jsem, že se to spraví. Přála bych Aničce, aby nezažila to, co on.
Když se mi to máma pokoušela naposledy vysvětlit, rozbrečela jsem se a utekla. V pokojíčku jsem si schovala hlavu pod peřinu a zkoušela se probudit. Na zlé sny to přece vždycky fungovalo.
Po ulici proti mně jde žena s děvčátkem. Nemám brýle, ale ta malá má vlasy úplně jako ona.
Babičko?
Aničko?

Fandom: RPS
Poznámka: Název této double drabble jsem si vypůjčila od J.W. Goetheho.
Měkká lenoška už neskýtala tolik pohodlí, měl-li ji náhle celou pro sebe. Vstal proto, a poněkud rychleji přistoupil k příteli, jenž mlčky hleděl z okna.
„Friedrichu, snad abyste mi to napsal v dopise.“
„Když svíčka v noci dohoří, končím vždy i svůj dopis. Dnes trávím večer s vámi – a ještě bych vám psal?“
Johann se nemohl neusmát. Přikročil ještě blíže, téměř se dotýkal přítelova oděvu.
„Celý život má smysl díky smyslům, příteli. Nezačínejte zase! – A nebo začněte – prosím. Uměním je celý život sám, nezavírejte před ním oči! Pište…“
Friedrich se zachvěl. Nabízený brk si nevzal. „Mám svůj! Dobrou noc, Johanne.“
Hledám zas: Klid, který jsem jako mladý neměl, mě v této chvíli – letech – zase opustil.
Nalezl jsem zas: Odvahu, kterou jsem jako mladý neuváženě oplýval a pak ji ztratil…
Okamžik měl jsem osloviti, když času bylo dostatek. Odešel jste, příteli…
A já znovu četl Rukavičku vaši – rukavičku svoji… Odpusťte, příteli… když i pozorným očím zůstal smysl skryt celého čtvrt století.
Snad směl bych vás vyrušiti? Ve spánku, ze kterého se vytrhovati nemá?
Psal jste, jak jste mohl; vím.
Hledám zas: klid, který malý Weimar přinesl mé duši. Snad už jen hrob, ve kterém vedle mne budete se mnou moci rozmlouvat?

Fandom:Malá parafráze na Saturnina
Teta se divila, že dědeček na mne nezanevřel, pokládala to za stařeckou vrtkavost a podotkla, že kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem. Šel jsem tedy hrát s dědečkem šachy.
Teta Kateřina netuší, že zrovna ona toto přísloví vlastní osobností vyvrací. Málokdy jsem měl v životě příležitost potkat osobu, která by jednala méně dospěle než ona, a chovám ošklivé podezření, že fáze dětinského chování v jejím životě bude pouze jedna - od narození až do smrti.
Možná je to neskromné, ale sám sebe považuji za člověka dospělého, dětinského chování se snažím vyvarovat. Ostatně doktor Vlach o mně tvrdí, že se chovám jako starý suchar. Považuji to za kompliment.
Dědečkova hra je zkouškou pro mé nervy, jakkoliv nejsem dobrým hráčem. Byl jsem nucen jej upozornit, že provedl v jedné hře rošádu třikrát, pokaždé na jinou stranu. Nepřijal to dobře a uštědřil mi přednášku o svých šachových zkušenostech.
"Pánové, nerada ruším vaši šachovou disputaci, ale za chvíli se bude podávat večeře!" ozvalo se ode dveří, a nám se naskytl krásný výhled na neodolatelný úsměv slečny Barbory. Kdo by v takové chvíli pokračoval v hádce? A tak jsme sklapli šachovnici.
"Vypadají dospěle," pomyslela si slečna Barbora pobaveně, "ale hádají se jako malí kluci."

Čím byl mistr Kamieński starší, tím víc vzpomínal na jednoho ze svých prvních a podle svého soudu nejnadanějších učedníků, tím častěji si přál, aby se k němu Theodosius vrátil, tím usilovněji se snažil poslat Theodosiovi zprávu. Ale Thornvald nebyl k dostižení: na sněmech se neukazoval, služeb gildy využíval tak sporadicky, že nevěděli, kam by mu měli dopis doručit... Mistr Kamieński schválně nevnímal čím dál otevřenější náznaky svých kolegů, že jeho Theodosius má dobrý důvod se cechu takto stranit...
A pak mistr onemocněl a navzdory všemu umění bylo jasné, že je už příliš unavený, příliš starý, než aby se mohl zotavit úplně.
Tehdy se začali doopravdy snažit – a do čtyř měsíců Thornvald mistrův list dostal.
A přijel.
Ne že by mu nechali jinou možnost.
Mistr Kamieński byl šťastný. Ubytoval ho ve svém bytě, dovolil mu, aby se o něj staral, a postupně na něj převáděl většinu svých povinností, jako by ho chtěl učinit svým nástupcem. Přestože Thornvald byl jen mladší mistr. Přestože se v těch letech osamělých toulek stal...
Zbláznil se, šeptali si bjørkhallenští mistři. Zdětinštěl.
Zoufali si.
Zapomněli, že děti a starci jsou schopní vidět svět čistýma očima.
Těsně před svou smrtí položil mistr na dveře velké laboratoře nezlomitelnou pečeť.

Byl jsem dítě. Hodně věcí jsem nechápal. To se stává. Klasický nedostatek informací. A tak jsem ani nevěděl, proč mám plakat. Ptal jsem se, kam odcházejí a proč se nevrací. A dostal jsem hodně odpovědí, ale žádná z nich mě neuspokojila. A tak jsem neplakal. Pro nikoho z nich. Jen jsem psal jejich jména do popela a díval se jak ho vítr rozfoukává do široka.
Pak jsem dospíval. S věkem přicházejí nové pohledy a nové myšlenky. To se stává. Některé odpovědi konečně začnou dávat smysl. A tak přijde pochopení. Už jsem věděl, tak jistě a nezvratně, kam odcházejí a proč se nevrací. Lidé stejně jako popel odfouknutí větrem navždy. A tak jsem plakal. Slzy si razily cestu popelem na mé tváři. A já si pamatoval. Všechna jména a všechny slzy, které jsem pro ně prolil.
Teď jsem zestárl. Život není víc než kruh. Tak často se vracíme na místa, kde jsme začínali. Přestáváme chápat. To se stává. Snad máme příliš mnoho informací. Už zase nechápu, proč plakat. Neptám se. Teď píšu do popela vlastní jméno. Je jen otázkou času, kdy ho vítr odfoukne. Můžu ho zapomenout, protože i já odejdu a už se nevrátím. Nepotřebuju, aby pro mě někdo plakal.

Na otázky kamarátok, ako sa má mamka, zvykne odpovedať s predstieranou ľahostajnou veselosťou.
"Veď vieš, starý človek sa stáva opäť malým dieťaťom." Ale nikomu sa nezveruje s tým, ako môže niekedy pohľad na takú premenu bolieť.
V kuchyni sa ozvali kroky a ťukanie palice.
"Dnes pôjdeme na šípky. Uvarím z nich potom lekvár." Tvár starej pani žiarila nadšením.
"Mami, vieš, že na dnes si objednaná k lekárovi. Na šípky môžeme ísť inokedy."
"A nemohla by si mu zavolať, že prídeme zajtra? Ja už som si nachystala košík."
"Mami, to sa nedá. Nemôžeme si u lekára prehadzovať termíny kvôli tomu, že ty chceš ísť na šípky. Poď, prezlečieme sa a vyrazíme."
"Ale ja som sa tešila na tie šípky. A už som si nachystala aj košík..."
"Mamička, dnes to naozaj nepôjde. Šípky počkajú. Aj tak je to ďaleko."
Stará pani sa akoby schúlila do seba, bez odvrávania sa nechala odviesť do kúpeľne, prezliecť, odviesť k doktorovi. Zdalo by sa, že išlo o banalitu. Ale tieto drobné prehry spôsobovali, že sa cítila bezmocná, neužitočná, stará.
Celý večer mala pred očami postavu svojej matky, rezignovanú, odovzdanú. Nakoniec nevydržala, vošla za ňou do izby a vytiahla košík zo skrine.
"Zajtra pôjdeme na tie šípky."

Fandom: originál
Poznámka: Za ty králíky může bráška, který rozvedl mou hlášku Pro srandu králíkům profesora von Draka.
---
Dobrý den. Posílá vás kolega L.? Vzpomínám si, něco mi říkal...
Vy jste ještě v mých sbírkách nebyli, že? Dobrá, tedy něco málo k pravidlům.
Za všech okolností buďte potichu. Držte se poblíž mne. Nesahejte na nic bez dovolení. Poslouchejte mne na slovo. Jakákoli nerozvážnost může mít nedozírné následky. Těch koster si nešímejte, chrastí z nudy. Jsou jak malí.
Budeme pracovat v uličce osmnáct. Cestou se zastavíme v kabinetě pro pomůcky.
***
Copak? Ty rány? Nevšímejte si jich. Pokud uslyšíme kničení, budu vás muset na chvíli opustit. Teď vezměte rukavice, hadr a následujte mne.
Vaší úkolem bude setřít prach z těchto plazů. Důkladně ždímejte hadřík, až ho budete prát. Některé tyto exponáty stály víc, než činí můj čtvrtletní plat, rodiče by jistě neradi platili plesnivou ještěrku.
***
Copak? Králíci? Bílí, že? Víte, že do školy nesmíte pod vlivem alkoholu? Ještě mi tvrďte, že kníkají v a-mol. Pokračujte v práci.
***
Ano, dějí se tu podivné věci, ale aby králík v hadí vitríně říkal přísloví, to je poprvé. Odnesu ho do kabinetu. Zůstaňte tady bez pohybu. Vitrína vás ochrání. Za okamžik budu zpět.
***
Co říkáte? Že tu se šoural stařec s kačerem na provázku? Víte, starý člověk je podruhé dítětem, duch chovatele králíků potřetí.

Fandom: Pohádky (Arabela)
Na Pultanele právě začínal nový den.
Pan doktor Veverka si spokojeně vykračoval směrem k Polepšovně dětí nakažených zlobivkou. Pracoval tam už čtyřicet let, od té doby, co úspěšně vystudoval medicínu.
Sotva přišel do své kanceláře, mechanicky pověsil sako na věšák a oblékl si bílý plášť. Pak se vydal na kontrolu svých zlobivých pacientů. Jako obvykle panoval všude obrovský zmatek. Dědečkové a babičky se chovali jako psi a kočky.
„No tak, Mařenko, už jsi dost velká, abys věděla, že nesmíš tady Karlíkovi krást hračky…“
Do pokoje vstoupila poměrně mladě vyhlížející sekretářka – ještě měla vrásky.
„Pane doktore, volá vás paní ředitelka. Prý je to naléhavé.“
Ředitelka Jánská seděla za stolem a tvářila se ustaraně.
„Bohužel mám pro vás špatné zprávy…“
„O co jde?“ zeptal se stísněně.
„Víte, zažádal si u nás o práci absolvent v oboru dětských nemocí a po důkladné úvaze jsem jeho žádost přijala. Naneštěstí tu není dost práce pro oba…“
„Vždycky jsem pracoval oddaně…“
„Ale zasloužíte si odpočinek v důchodu. Vždyť už vám ani nerostou vousy...“
Nešťastně si to zamířil přímo do jablečného sadu.
„Prosím jedno červené jablko…“
„Jste si jist, že…?“ zeptal se ho hlídač.
Přikývl.
Za okamžik přistál na okně Polepšovny dětí nakažených zlobivkou čerstvě vylíhnutý bělásek.

Fandom: Prozradím na konci, ale znáte všichni.
Varování: AU, hanobení klasiky, nemravnosti a tak podobně
Jednoho dne si brácha usmyslel, že chce ptáka. Ptáka, přesně tak to řek, chápete? Začal jsem se pochechtávat, ale nejdřív mě zpražila pohledem matka a pak taky on. A to mu je, prosím pěkně, patnáct; stejně jako mě. Jak už to u dvojčat bývá.
„A co bys chtěl ty?“ zeptala se matka, ale znělo to, jak by se protrhnul pytlík s ledem. Pytlík, chápete?
Řek jsem, že ženskou.
„Vezmi si příklad z bratra,“ ryla do mě. „Ten to v životě někam dotáhne. Chce se stát ochráncem lesů.“
Vysvětlil jsem jí, že zlatej hřeb kariéry takovýho hipíka jako je on, bude, až s ním spadne strom, ke kterýmu se připoutá.
Dostal jsem zaracha. Brácha dostal sojku. Svět je jenom zasmrádlá díra plná nespravedlnosti.
Pak přišlo peklo. A tím myslím tu toho zablešenýho ptáka. Brácha si ho vycvičil, poslouchal na slovo.
Dokud sojka lezla jen za ním, všecko bylo fajn. Ale potom se na mě začala lepit jak použitej toaleťák na podrážku. Věděla o každým mým kroku. Večer to pak napráskala bráchovi. Od nakoplý houby až po utrhaný motýlí křídla.
Řek jsem mu: „Krakonoši, ty debile, nejseš už dost starej na to, abys posílal sojku bonzovat na lidi?“
A on se usmál.
________________________________
Fandom: Krkonošské pohádky

„Pokud neochráníme zásobovací konvoje … “ Darth Vader zmlkl uprostřed věty.
Dveře komnaty se otevřely, sloužící přinesli imperátorovi večeři.
Vader se chtěl s úklonou odporoučet, ale to už Palpatin, špičku jazyka mírně vyplazenou, nabral lžící nudlovou polévku.
Vrásčitá tvář vládce galaxie se stáhla hlubokým soustředěním. Žlutá očka zasvítila. Třesoucí se rukou nesl lžíci k ústům.
Vadera jako by přimrazili.
Navzdory elektronicky řízenému respirátoru zatajil dech.
Zaujat tou neuvěřitelnou scénou, nedokázal odejít.
Palpatin natěšeně pootevřel ústa. Roztřeseně naklonil lžíci.
Vader jemným dotykem Síly pomohl starci v jeho úsilí.
Zdálo se, že společně opět zvítězí, když vtom se jedna z nudlí obratně přehoupla přes okraj lžíce. Zamířila zpět do talíře.
„Pojď sem, mrško,“ zaskřehotal Palpatin.
Chtěl neposednou výtržnici lapit.
„Mistře, ne!“ vykřikl Vader.
Císař sebou trhnul. Cípem širokého rukávu zavadil o talíř.
Vader se obětavě vrhl vpřed, přesto katastrofě zabránit nedokázal.
Co mělo přijít, bylo neodvratné.
„Podívej se, co děláš!“ zaječel císař.
Vztekle mrsknul lžící po Vaderovi.
Palpatinův věčný žák ohromeně zíral na bizarní rybníček v mistrově klíně.
„Můj pane, já … “
„Mlč, už ani slovo!“
Vader se nadechl k obhajobě.
„Ticho! Jdi mi z očí. Jsi jak malé dítě!“ zavřískal císař.
Vader se pod maskou potutelně usmál. Nevzrušeným hlasem zapředl: „Jak myslíte, můj pane … “