Podvečerní zastavení

„Takový je to s ní pořád,“ hudroval tmavovlasý muž. Říkejme mu Vran, jako všichni. „Nasbírej dřevo, postarej se o večeři...“
„Já tě slyším!“ ozval se jasný hlásek. „Náhodou,“ přešel do mazlivého tónu, „ty to všechno krásně zvládneš a já... zatím napíšu zprávu. A naplánuju zítřejší trasu. Nebo si to chceš prohodit?“ Mazlivost byla nahrazena škodolibostí.
„Pořád stejný,“ zavrčel Vran.
Nesnášel papírování.
Jeho hraniční negramotnost s tím samozřejmě neměla co dělat.
Zalovil v potoce.
„Mapa je pro zelenáče, jsme přece tady,“ brblal, když se vracel s hojnou kořistí.
„Pořád bručíš?“
„...“
Večeře, kterou právě přinesl, ho neprozradila.
Mlčela jako ryba.
No však.