Po jizvách

Znal doteky vlastní ženy i dlaně chlapců, obé tak jemné, bojácné...
Tohle bylo jiné. Ruce zvyklé třímat zbraň, ruce znalé vlastní síly, tak intenzivní, svírají a třou, kopírují křivky jeho těla, linie jizev, však jich nese dost.
"Tyhle jsou z Coriol, tvá vlastní práce. Jeden, dva, ach, těsně! Tři!
Tyhle jsou staré, pronikly hlouběji, ta třetí až na kost, ano, tam!
A tyhle, jel mocný hřebec, nesl mě, kopyta bušila do země, až vzlétl a já chtěl letět, letět s ním!"
Poslední slovo se protáhne ve výkřik.
"Jenže jsi z něho spadl, co?" zasměje se Aufidius.
"Shodil mě a pokopal..."