Ráno po divoké noci

Prudce jsem se zvedla do sedu. To byla chyba, bolest hlavy mě okamžitě vrátila zpět do horizontální polohy. Jak jsem tak ležela, napadlo mě, kde to vlastně sakra jsem.
Druhý pokus se již podařil lépe, takže jsem se vysoukala ze spacáku, postavila se a vykoukla ze stanu. Asi půlka lidí už byla vzhůru a seděla u ohniště. Připojila jsem se k nim.
Jak jsem zpovídala kamarádky, mapa včerejšího večera se pomalu plnila vzpomínkami.
„OK, vzpomínám si. Poslední věc: jak jsem se dostala do stanu, když jsem nebyla schopná ani mluvit?“
„Tak to netuším. Něco holt zůstane mezi nebem a zemí.“