Předchozí zde.
Vraspír (soustředěně): Stěna je pevná.
Jaroslav (zaskočeně): Daniel se tudy propadl.
Marek (šeptá): Nemožné...
Jaroslav (naštvaně): Ale stalo se to.
Marek (trochu ukřivděně): Ano, ale... Třešňové květy ti padají do vlasů.
Vraspír (káravě): Bratříči... Na romantiku je času dost. Smeťte smetí z vašich hlav. Tady třešně nekvetou.
Jaroslav (studeně): Jsem rád, že se dobře bavíš, Vraspíre. Já v tom humor nevidím.
Vraspír (klidně): Pokrčil bych rameny, nebýt potřísněný kvantovým prachem.
Marek (hlas se mu trochu chvěje): Co je to kvantový prach?
Vraspír (zadumaně): Tma tmoucí. Nikdo neví. Je tady vážně tma.
Jaroslav (velmi naštvaně): Cože?!!!
Vraspír (poraženě): Světlo bych raději.
Předtím tma nebyla, všimli jste si?
Následující zde.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
podařená směsice humoru a
Aries
podařená směsice humoru a hororu
Díky.
Profesor
Díky.
ano, taky nevím, jestli je to
Arenga
ano, taky nevím, jestli je to spíš vtipné nebo strašidelné... asi bych se přikláněla spíš k druhému
Děkuji,
Profesor
děkuji velmi vřele.
A dobré to je,
Faob
takové veselejší až ironické, řekl bych, nečekaně v tomto příběhu. A nebo mi něco uniklo a oni taky v menších halucinacích (čemuž by nasvědčovaly třešňové květy)...?
Díky Ti.:-)
Profesor
Uniklo, samozřejmě. Všem.
Ty třešňové květy vlastně nebyly květy, ale zbytkové záblesky světla; v podstatě takový paměťový záblesk potom, co se zhaslo. Plus něco, co možná později vysvětlím, protože se to sem nevešlo - byl to kvantový prach, Vraspír ho zmínil.