Intermezzo

Než se nebe nad tabulí naplnilo tvrdými slovy a měkkými nudlemi, byla Aneta deportována do kuchyně.
„Omluvte nás,“ pravil zbývajícím duším soudce, než za svou ženou a sebou zavřel dveře.
„Hádejme se tiše,“ obrátil se pak na Anetu.
„Nic o ní nevíme! Jak si můžeme být jistí, že mu neublíží?“
Odpovědí jí byl stoicky klidný pohled.
„Cožpak ani trochu nežárlíš?“
„Informoval jsem se, má drahá,“ usmál se Wilhelm vědoucně. „Zaplnil jsem bílá místa na mapě.“
„A?“ Prakticky se třásla nedočkavostí.
„Náš Alexandr může být před ní v naprostém bezpečí, pokud se jisté komorné dá věřit. Prý spolu trávily mnoho času.“