Naděje

„Hra, paní Hudsonová, začíná!“
A toho dne začal také můj opravdový život. Projednou jsem nebyl pěšákem na poli, byl jsem… čím jsem vlastně byl? Nejsem si jistý. Vím jen, že všechno najednou dávalo smysl.
Dnes je můj život bezútěšný a prázdný. Spíš než abych žil, přežívám. Sžírá mě nemoc, o které nás na Barts neučili. Nakažlivá nemoc, která nezabíjí a sama nikdy neumírá. To ona mě zparalyzovaného drží nad nedohranou partií.
Naděje je mrcha. Nedovolila mi ani dovolit paní Hudsonové uklidit Sherlockův pokoj. Vím, že je to bláhové, ale skrz naskrz doufám v poslední trumf.
Protože bez Sherlocka nejsem nic.
A/N: Jestliže každá hra končí vítězstvím jednoho z hráčů, pak není DMD hra, ale smrtelně vážná věc! Byl to super duben, díky za něj vám všem - organizátorům, spoludrabblitelům i čtenářům, a především lidem z mého okolí, kteří to se mnou tenhle měsíc vydrželi :) Těším se, až se tu za rok znovu setkáme!