Sedí. Opírá se o strom. Prsty probírá trávu. Dýchá vlahý večerní vzduch. Mluví sám se sebou. Ač jsou jeho slova prodchnutá mnohými emocemi, je tichý. Jeho přátelé spí. Světla dohořívají, chléb osychá, kapky vína se mění v rozpité skvrny.
Jsem světlo? Pouhý flek na tváři historie? Drobek smetený ze stolu dějin?
*
I on sedí. Na kraji lůžka, ledový pot stéká po čele, níž a níž, mísí se se slzami. Lampu na noc nezhasíná. Nechce se o své noční můry dělit. Nechce dát najevo svou zranitelnost.
Jsem příliš slabý, abych ti vzdoroval. Ať už je to za námi, muži z Galileje.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To se mi nějak přesně trefilo
Carmen
To se mi nějak přesně trefilo do čtenářské struny, krásné drabble!
Moc pěkné
Arenga
Moc pěkné
Krása!
Brygmi
Krása!
Líbí!
Gwendolína
Líbí!
Mě to dojalo!
Kleio
Mě to dojalo!
Uf...
Profesor
Nádhera.
Krása!
Tora
Krása!
Ty jo!
Hippopotamie
Ty jo!
Ach!
Rya
Ach!
Děkuji moc za komentáře.
Keneu
Děkuji moc za komentáře.
To je tak krásný.
strigga
To je tak krásný.
díky
Keneu
díky
Ty flekaté úvahy o drobku se mi líbí ;-)
Skřítě
Mimochodem,fandom jsem si ověřovala až po přečtení povídky, ale už po prvním odstavci na mě naprosto jasně dýchl svou atmosférou... A uhodla jsem ho tedy správně ;-)