Svalová hmota

„Pětadvacet, šestadvacet, sedmadvacet, ...“ chlapec udělal na roztřesených rukou poslední klik, než se rozplácl na podlahu. Vzhlédl ke kamarádovi, zpocený, ale s oslepujícím úsměvem.
„Sto osmapadesát! Cha! To si překonej!“ Druhý kluk se zašklebil.
„Jenom? Na tolik kliků mi stačí levá ruka!“ odfrkl povýšeně. Klikující chlapec zapomněl na únavu, když vyskočil na nohy a dloubl druhého do ramene.
„Jo? Tak dělej! Čekám . . .“
„Stačí se kouknout na ten bicáček . . . . i z periferního pohledu vidíš tu sílu.“
„Nic jako periferní bicáček není!“
„Je!“
„Není!“
Okolo prošlo dívka v tílku. Oběma chlapcům spadla čelist na zem, ale ona jim věnovala jen pobavený pohled.
„Pitomci.“