Soumrak bohů

I zatřásly se nebesa i zem a vzduch byl prosycen vůní krve. Křik bohů snášel se k uším všech, křik bohů z úst jedné ženy.
Islandská valkýra, překrásná Brunhilda, tasila svůj meč. V myšlenkách naposledy vzpomněla na Siegfrieda, statného a smělého, co silou i krásou vynikal. Od chvíle, kdy poprvé zkřížili meče, milovala ho vášní hodnou valkýr. Nyní však balvan převeliký, mohutnosti i váhy takové, že čtyři rekové ho nésti museli, kryl hrob ctihodného prince.
Nebeský kov chrlil jiskry spolu s vichrem, ostří vnořilo se jí do hrudi, dřík roztrhal bolavé srdce. Na Sigfriedově hrobě zemřela Brunhilda.
Severští bohové plakali.