Od toho jsou přátelé

Oči Natálie Michajlovny, o nichž skládala básně půlka důstojníků v Petrohradě, byly opuchlé. "Tomi, já nevím, co mám dělat..."
"A co otec?"
"Nic. Mě napadlo... kdybys... když jste se Sergejem tak dlouho a pořád děti nemáte..."
Tamara Ivanovna, která už definitivně ztratila dívčí lehkovážnost, sebou trhla, jako by ji přítelkyně kopla. Rychle se ale vzpamatovala.
"Dobře, Natálko... od čeho jsou přátelé. Přijmu to malé domů, postarám se o ně."
Teď zase zbledla Natálie. "Ale to ho neuvidím..."
"Můžeš být jeho vychovatelka. Jen mi slib, že mu nikdy neřekneš, že jsi jeho matka."
Kráska v nesnázích sklopila hlavu. "Slibuji Tamaro. Děkuji."