Trápil se sám a trápil se pro ni. Nechtěl nikoho vidět ani slyšet. Vždyť proč taky. To jediné, co by ve své náruči uvítal, bylo nenávratně pryč. Smetené z povrchu zemského nelítostným osudem… Už nikdy ho nepohladí její štíhlé prsty, už nikdy nebude moct objevovat stopy radosti v jejím úsměvu.
O několik dní později šílený žalem vytrhal ze záhonů všechny trsy levandulí, které mu ji připomínaly, a nasázel místo nich bílé růže. Vznešené a nevinné stejně jako bývala ona.
Ale ani po letech nenacházel vytoužený klid.
Někde hluboko v něm ten den společně s ní umřela i část jeho duše.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Je to smutný... ještě že vím,
Peggy
Je to smutný... ještě že vím, jak to s Andrásem bude dál.