Když víly chodí po světě

Tančila za zvuků bublajícího vodopádu a za vycházejícího slunce. Nikdy dříve jsem neviděl tak nádherné stvoření. A hle, ona si mne všímá, vlasy se jí pohupují kolem těla jak si s nimi hraje vánek. Na sobě má jen látku jako závoj splývavou a ve vlasech věnec z jarního kvítí.

Múza, pomyslím si. Najáda, nymfa, víla. Zamrkám, zda se mi to nezdá, ale jen co znovu otevřu oči, je pryč.

Když jsem toho dne procházel městem, potkal jsem na ulici matku, která si povídá s neznámou dámou v růžových šatech s kloboukem zeleným jako čerstvá tráva.

Byla to nepochybně ona, víla.