Valčík

Listí opadané ženská ruka odhrnula jako závoj tupé bolesti, která tady u hrobu konečně mohla tryskat jako hojivý pramen bez zábran. Další lístek v povětří zavlál jako chvějivý motýl myšlenky na poslední chvíle spolu.

Klečíc trhala plevel, jež se nevítaně rozlézal jako had výčitek svírající to dobré srdce. Řasa rozmazávala slzu štěstí – i rozezněl se valčík lásky a po parketu života klouzaly ty společné kroky v souznivém rytmu tikajících pendlovek. V náručí fantoma tančila vzpomínkami jako víla mezi sedmikráskami radosti v krůpějích ranní rosy.

Říká sbohem. Nepřišel ještě můj čas. Než spočinu vedle tebe, zítra uvidíš mě tu ráno zas.