Hvězdy

„Podívej, řasa, něco si přej,“ dotkl jsem se její tváře.
„Neříká se to o padajících hvězdách?“ rozesmála se. Pak zvážněla a řekla: „Přeji si nikdy nezapomenout. A přeji si být šťastná.“
To léto bylo horké, divoké a prostopášné, jako ona.
Po létech mi ji na oficírském plese představili jako ženu jednoho z důstojníků. Pohlédla na mě lhostejně zpod hustých brv a podala mi ruku jako cizímu člověku.
Neměl jsem odvahu zeptat se jí, zda je šťastná, utekl jsem z dusného sálu jako hloupý holobrádek.
Té noci zářily nad Moskvou hvězdy, studené a cizí. Dolů na zem nespadla jediná z nich.