Ještě jeden den

Konečně po dlouhé době vysvitlo slunce. Mám chvilku volna a tak se opřu zády o barák a nechávám tu hřejivou blaženost dopadat na tvář. Když zavřu oči, dokážu si představit, že ležím v trávě u nás pod lipou, každou chvíli mě zavolají k obědu. Dokonce na okamžik zachytím známou omamně sladkou vůni kvetoucí lípy.
Možná bych mohl takhle zůstat a už nikdy oči neotevřít. Je to snadné. Malátná únava mě strašlivě zmáhá. Ale nejsem mrtvý. Já přece ještě nejsem mrtvý!
A tak se přinutím rozlepit víčka a ještě aspoň jeden den žít.
V tu chvíli nad lágrem přeletí spojenecké letadlo.