Navzuje na Kozí oázu
Už příliš dlouho nemluvila s člověkem. Většina přišla lovit, zbytek zabrat oázu. Jejich kosti spolkla Poušť. Slova se třela o patro. Tělo se s každým nádechem rozpadalo. Nezbývalo mnoho času.
Stejně s tím mladíkem mluvila. Nemohla ani doufat, že by jí daroval schránku. Mohla obývat jen těla žen. Řekla mu to. Vyprávěla svůj příběh a on jí na oplátku řekl svůj.
„Připomínáš mně jednoho mladíka. Už nevím, jestli jsem ho znala já, nebo dívka, které bylo tělo. Nepamatuji se, proč jsme se tak zvláště třeli, ale vím, že mě s ním bylo dobře.“
Rozesmál se. Byla mu za to vděčná.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit