Plížení

Harry netušil, co bude dělat.
Přeci jen, obrovský bazilišek, Voldemort, Ginny, deník...
Zdrhnout? Co jiného mohl teď hned dělat?
Plížil se tedy s veškerou opatrností dvanáctiletého kluka. Našlapoval tiše. Aby prostě nějak něco vymyslel - a měl na to ještě vůbec šanci. Strach mu tepal v žilách tam, kde měl být adrenalin. Jenom doufal, že to našlapování do louží se nezačně co chvíli rozeznívat ozvěnou.
Až když šlápl na něco, co se snažil nevnímat jako kost nějakého jeho předchůdce, se v něm s hlasitým křupnutím objevilo to, co potřeboval, a přestal utíkat.
Pořád tu byla ta jeho pitomá odvaha, neopustila ho.