Reminiscence

Saška v dlani drtil lžíci. Chtěl se zapojit do hovoru o petrohradských plesech, ale duchem stále byl před hradbami Sevastopole.
Když se jeho matka zeptala: „Povězte, hrají něco zajímavého v divadle?“, nevydržel dále mlčet.
„Nevím, jak v Petrohradě, ale já viděl ohromně poutavé divadlo, matko! Všude dým, křik, umírající lidé...“
Přerušilo ho ostré „Alexandře!“. Tamara ho probodla pohledem. „Toto není vhodné téma ke stolu, takže mlč, nebo odejdi!“
Saša zrudnul. Styděl se, že ho matka pokárala i že na ni byl drzý – nechtěl. Jen mu ty řečičky o Petrohradě bolestivě připomínaly to prokleté město, které ho její nesmlouvavost vyhnala obléhat.