Útočiště

Sotva proběhl branou, padl vysílením k zemi. Vyčerpání mu nedovolilo vstát. Plíce křečovitě sevřené. Ještě lapal po dechu a už děkoval Bohu, že ho nedostihli. Vzápětí dorazili pomstychtiví, rozlícení pronásledovatelé. Bezradně a zklamaně přešlapovali před hradbami.
V hlavě se mu mísily vzpomínky, výčitky, strach, úleva, že žije a tříšť myšlenek.
„Jak to, že v ruce mu zůstalo jen topůrko? Proč se sekyra uvolnila?“
Ztuhnul hrůzou, když letěla obloukem nečekaným směrem. Přítel se mrtev zhroutil k zemi.
Teď musel žít v tomto druhém městě. Poskytlo mu útočiště a nový domov. Stalo se mu záchranou, ale i vězením.
Až do smrti velekněze.