O polednách

Léto vrcholí. Žitné pole unaveně sklání hlavu, zem puká. Polední zvon zní zahlušeně, jako by mu srdce obalila flanelová krusta. Na obloze jeden bílý mráček. Večer přijde bouřka.
Ani okna otevřená dokořán nepomohou, vzduch uvnitř je k zalknutí. Hrnec na kamnech zdvihá poklici, bublá, až překypí a vyzvrátí oběd, který nikdo nechce a nebude jíst. 
Vytřeští na něj pohled krví podlitých, divokých očí, a pak se rozkřičí.
„Já měla ležet v chladné zemi, já, ne on! Kdybys mě tak zabil! Nebo aspoň facku dal!“
Mozolnatá ruka jejího muže se sevře v pěst. Pak povolí a rána se změní v pohlazení.